Dnes je to jinak. Naše rodinná alba žijí v cloudu a jejich části volně proudí sociálními sítěmi. Z obyčejných fotek se staly příspěvky, ze vzpomínek obsah a z našich dětí, ať už vědomě, nebo mimoděk, aktéři příběhů, které sledují tisíce cizích lidí.
Kdy přesně se stalo, že jsme začali měnit digitální stopu svých dětí za lajky, dosahy, a v některých případech i za komerční spolupráce? A jak se v tom všem vlastně zorientovat?
Když je profesním snem být na obrazovce
Zatímco my jsme v dětství snili o tom, že budeme popeláři, veterinářkami nebo kosmonauty, dnešní děti vidí svět jinak. Podle dat z výzkumů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy i dalších tuzemských a zahraničních průzkumů chce přes polovina dětí v mladším školním věku pracovat v médiích nebo být profesí YouTuberem, streamerem či influencerem. Vidí v tom svobodu, zábavu, uznání a svět, kde je úspěch měřitelný počtem srdíček pod videem.
Jenže hranice mezi tím, kdy si dítě hraje na YouTubera před zrcadlem a tím, kdy se stává reálnou tváří veřejného profilu, bývá velmi tenká. Vznikl celý fenomén rodinných profilů a takzvaných kidfluencerů. Rodiče zachycují jejich první kroky, první pláč, nákupy oblečení i ranní vstávání. Z dětského času se stává pracovní čas a z dětského soukromí obsah.
Nemá smysl nikoho prstem ukazovat a odsuzovat. Většina rodičů nesdílí životy svých dětí ze zlé vůle. Sdílejí je z hrdosti, z radosti, nebo jednoduše proto, že hranice digitálního světa se posunuly tak rychle, že jsme si nestačili všimnout, co všechno jsme po cestě ztratili.
Téma, které rezonuje: Od Influconu po bouřlivé diskuse
O tom, jak tenká tato hranice je, se v poslední době mluví čím dál hlasitěji. Téma rezonuje. Na konferenci Influcon o tomto tématu hovořila Zuzana Holá, šéfka komunikace Vodafonu a ředitelka Nadace Vodafone. Zmínila, jak klíčové je otevírat diskuzi o sharentingu, tedy přílišném sdílení dětí na internetu, bez moralizování, ale s důrazem na prevenci a empatii.
Právě v těchto dnech běží osvětová kampaň k projektu RODIcheck, který pomáhá rodičům nahlédnout na sdílené fotky ne očima pyšného rodiče, ale očima samotného dítěte a skrze rizika, která si často neuvědomujeme.
Reakce na sítě pod příspěvky influencerů, kteří tuto kampaň podpořili, však ukázaly, jak citlivé a složité toto téma je. Lidé v komentářích se často přou o to, kde leží hranice mezi normální fotkou a zneužitím, zda je dítě na fotce poznat podle vlasů a hlasu, nebo zda vůbec potřebujeme aplikaci na to, abychom věděli, co je správné.
Z těchto diskusí je vidět jedno. Všichni v tom tak trochu plaveme. Neexistuje jeden univerzální návod a každý z nás má práh citlivosti nastavený jinde.
Právo na vlastní nepopsaný list
To, co nám dospělým připadá jako roztomilá vzpomínka na rozlitou polévku, vztekání v obchodě nebo fotka v plavkách u moře, může osmileté dítě o pár let později vnímat jako hluboké narušení své důstojnosti. A co hůř, tato vzpomínka nemizí. Zůstává na internetu, připravená jako podklad pro budoucí posměšky spolužáků nebo zneužití technologie AI.
Když jsme dospívali my, měli jsme obrovskou výsadu v podobě možnosti začít s čistým štítem. Mohli jsme si sami vybrat, jakou identitu si vybudujeme, až budeme dospělí. I když jsme si to s velkou pravděpodobností většina z nás vůbec neuvědomovala. Dnešní generace dětí tuto výsadu pomalu ztrácí. Jejich digitální identita vzniká dříve, než se naučí chodit nebo mluvit.
Není to o strachu, ale o zastavení se
Hlavní myšlenka celého tohoto tématu a koneckonců i samotné kampaně není vyvolat v rodičích výčitky svědomí nebo donucení smazání všech rodinných fotek z telefonů. Je to jen o tom začít nad tím znova přemýšlet a udělat si krátkou pauzu předtím, než klikneme na tlačítko “Zveřejnit”.
Stačí si položit otázku, zda bychom stejnou fotku poslali na síť, kdyby na ní byl dospělý člověk v podobné situaci. Nebo zda se naše dítě nebude za takový snímek stydět, až mu bude třináct či patnáct let. A především, zda je daný okamžik něčím, co má vidět celý svět, nebo si ho raději necháme jen pro sebe u rodinného stolu.
Děti nepotřebují, abychom pro ně budovali publikum a sháněli sledující. Potřebují, abychom pro ně byli bezpečnými strážci jejich vlastního příběhu, dokud nebudou dost velké na to, aby si ho začaly psát samy.
